Exotic horses

Evelyn Stennesová

Tety koníci: Blesk, Bella, Maggie, Jenny, Dona, Denýs, Bára, Villy, Key to your heart, Mick, Millie, Matea, Pinko, Bounty, Vojta, Mates, Ev, Ellise, Perry, Clark 13, Rose, Jack, Karramellka, Bleck, Monzun, Whifina, Dexí, Bazík, Skype, Stripes, Bobo.

Koníci babičky: Pinko, Dafne, Duffy, Marcus, Timmy, Mellisa, Dandye , Jen, Ben, Jenny

Můj koník: Camellot

Tato kniha je věnována pro moji širokou rodinu a hlavně pro moji maminku Ivanu Macháčkovou.

Tato kniha je určená pro vás má rodino.

A ovšem i pro různé čtenáře různého věku.

Evelyn Stennesová

Nešťastný konec dne

Budík zazvonil

„Crrr! Crrr! Crrr!“ Mně se nechce z postele! A zase ta škola. Ještě že je pátek, budu moci jet za tetou na statek.

Po šesti hodinách konečně oběd. Nuda za mnou, dobrodružství přede mnou. Matiku a fyziku odhodím, a za trest se na ni nekouknu celý víkend. Už se nemohu dočkat, až uvidím všech 27 koní. A dokonce přibyla 2 nová hříbátka.

Hned jak jsem dorazila, řekla mi teta

,,Evičko, jdi se svojí sestřenkou Májou plavit koně.“ A já rozhodně neodmítla.

Měly jsme se sestřenkou Májou problémy s Bellou, protože Bella měla něco s kopytem a tekla jí z něj krev. Rychle jsme zavolaly tetu. Měly jsme štěstí, že to stihla.

Najednou jsme si s Májou uvědomily, že jsme nechaly Kelly samotnou u vody. Byly jsme úplně v šoku! Řekly jsme to tetě ta nám vynadala.

Teta se běžela podívat k rybníku, protože je sportovkyně. Já jsem jela na Bleskovi a Mája jela na Blackovi.

Přijely jsme k rybníku a Kelly! NIKDE! Pomyslely jsme si, co budeme dělat. Měly jsme štěstí, protože přišel sedlák od vedle a přivedl nám naší Kelly. A říkal:

„ Není tahle klisnička vaše?“ Já a Mája jsme se rozbrečely radostí.

A teta? Ta byla pěkně naštvaná! Měly jsme 2 dny zákaz ježdění.

Ty 2 dny jsme strávily tak, že jsme hrabaly seno, slámu…potom jsme dojily krávy, hrály si s kočkami, byly jsme vyklidit a vyprázdnit kurníky, nakrmily jsme holuby a byly jsme venku se psy.

A na závěr toho krásného dne, přišla smutná zpráva. Umřela nám klisna Dona. Všichni jsme byli smutní. Já jsem hodně plakala, ale život je život.

      Štěstí jako nikdy před tím

Delší dobu jsem se na statek nedostala, o to víc jsem se těšila na letní prázdniny.

Bylo mi smutno po Doně. Ale teta mi řekla, že se jim narodilo nové hříbátko, a prý ho pojmenovala Dona. Vypadá stejně jako Dona, která už bohužel není S.

Já se rozeběhla ke stáji a opravdu ležela tam malá bezmocná klisnička, která vypadala skoro přesně jako Dona.

Na pravé přední noze měla bílý flek jako Dona. Byla jsem štěstím bez sebe.

Teta ale říkala, že ji budeme muset prodat,L až jí bude 14 měsíců.

Místo Dony teta koupila krásnou arabskou klisnu Kelly. Tetě prý pán, od kterého si Kelly kupovala, řekl, že je Kelly březí.

Další den jsme jely k babičce taky se podívat na koníky… Musely jsme vzít s sebou Delly, protože byla březí a měla rodit a u nás doma nikdo nebyl (kdo by znal naší veterinářku a zavolal ji …) jen koně a v pronájmu paní která se nám stara o koníky atd.

Jen měla nové hříbátko. Jmenovalo se Ben J Babička se moc těšila na Delly. Hned jak ji babička uviděla, říkala, že je hezká.

Další den nato se nám Delly ztratila. Hledaly jsme ji u studny, na louce, v ohradě, ve stáji, u sousedů, …Prostě všude až na louku u myslivce…Protože myslivec chová černá prasata tak nás nenapadlo, že by tam mohla být.

Ale nakonec jsme se odvážily a šly se pana myslivce zeptat. Pan myslivec nám řekl, že se na louku nemáme chodit dívat, jen na vlastní nebezpečí kvůli divočákům.

Jenže jsme mu řekly o Delly, tak nás tam nakonec pustil. A aby toho nebylo málo, našli jsme ji tam ležet, skoro v bezvědomí.

Teprve potom nám došlo, že má komplikace dostat hříbátko ven, na svět.

Zavolaly jsme naší veterinářku, ale cesta byla moc dlouhá. Snažily jsme se Delly nějak z bezvědomí dostat, ale nešlo to.

Trvalo snad věčnost, než se sem veterinářka dostala. S Snažila se o záchranu Delly. Její stav byl hodně vážný Hříbátko naštěstí vypadalo zdravě. S vypětím všech sil se nám podařilo Delly dostat na valník.

Veterinářka ji spolu s hříbětem převezla na veterinu. Přemluvily jsme myslivce, aby nás odvezl za Delly a hříbětem.

„Kelly je naživu! Kelly žije! „ veterinářka Kelly zachránila! Spadl nám kámen ze srdce. Byly jsme hodně moc rádi, že žije.

Shodly jsme se na jméně hříbátka.

„Bude se jmenovat Key to your heart (key)!“ Protože to jméno se mi líbí a ke Keyovi se to jméno moc hodí. V překladu do češtiny to znamená: Klíč ke tvému srdci.

Následující den ráno jsem vstala a šla za Keyem do stáje, a zkusila jsem mu dát mrkvičku (mimochodem už jsme byly u nás doma na statku), ale nechutnala mu tak jsem ji dala Delly a té mrkvička chutnala.

Potom jsme si s Májou šly osedlat Bellu s Jenny jely jsme ke mlýnu asi 13 km tam i zpátky.

Pak jsme šly s Májou a s Verčou do řeky, ale Verča tam nevlezla, protože pro ni byla voda příliš studená.

Tak nás tedy vzala k nim domů do jezírka. Pořádně jsme si to tam užily, měli jezírko hluboké 3.5m .

Když jsme se pořádně vyřádily, šly jsme si balit věci na třídenní tábor.

A až na místě tábora jsem si vzpomněla, že jsem nechala doma jezdecké rukavice (protože mám hodně puchýřů).

Docela mě zklamalo, že tam měly jen 3 koníky. Jmenovali se: Šíťa - shetlandský ponny, valach, vraník Monty - Fríský kůň,valach ,vraník Ťulík - Český teplokrevník ,valach ,grošák

…Bylo to tam super…

Skamarádila jsem se s holkou, jménem Temi, nebo Tami zkrátka Tamika. Ale já jak jsem uslyšela její jméno, tak jsem ho pořád zapomínala. Nemohla jsem si ho zapamatovat… Potom jsem její jméno zkomolila a říkala jsem jí Timmy ( Timmy bééé náš Timmy ,maličký beránek co poznává svět…)

Ale Timmy se to líbilo tak že jsem jí alespoň vymyslela novou přezdívku…

Jenže ty 3 dny utekly strašně rychle, a vůbec celé prázdniny utíkaly rychle.Už je za námi půlka prázdnin..

Ach jo

Potom jsme šly k panu Douškovi ( obsoused ) pomáhat s koníkami protože koníky má nově.

Má 5 koníků a ti se jmenují: Bára - klisna 5 let Bazilík - valach 10 let Baron - hřebec 6 let Vojta - valach 3 roky Dája - klisna 7 let

Pan Doušek říkal, že by byl rád, kdybychom mu pomáhaly protože, on o koníkách moc neví. Tak jsme mu chodily pomáhat kydat hnůj, a takový ty podstatný věcičky… Jenomže byl problém v tom, že Baron a Bazilík byli naučený jezdit western stylem. My uměly jezdit western stylem ale jenom trochu.

My jezdíme anglickým stylem.

U tety na statku jezdí western stylem jenom Bazík, Whifina, Jack a Ev. Těch koníků jsme se trochu bály. Ale zrovna teď někdy budeme mít western lekce.

Po první western lekci jsme šli pomáhat panu Douškovi zkrotit koně. Docela jsme se vyřádily. Bylo to super… Přišla

také pomáhat Verča . Ta se nejvíc předváděla na Bazilíkovi . Já jezdila na Baronovi a Majda na Báře.

U ohrady jsme měly velký dav obecenstva. Bylo to super J. Jenže už se blížil večer a my musely domů … Doma jsme dostaly večeři, a pak jsme šly spát.

Hned ráno jak jsem se vzbudila, šla jsem nakrmit s Májou koně. Potom jsme šli k panu Douškovi na koně (dávat jim lekce) . Jely jsme ke mlýnu a nazpátek .

Chtěly jsme jet kratší cestou přes louku, ale koně byli zvyklí na cestu okolo rybníka. Tak nám začali dovádět a Bára málem Máju shodila smykem. Mája se držela zuby nehty. Vypadalo to divoce a nebezpečně. Nakonec se to Báře povedlo. Mája byla na zemi. Chudák ležela na zemi v blátě.

Můj vysněný kůň

Už pomalu končily letní prázdniny a blížila se škola. Já musela jet domů.

Doma mě čekal veliký šok. Odemkla jsem dveře, a všechny věci i nábytek byly zabalené v nějakých bednách a taškách!

„Evi budeme se stěhovat, už zítra“!! Mamka úplně zářila radostí… Ale za to já ne, protože jestli se odstěhujeme pryč z Plzně někam dál od Lužan, nebudu moci tak často jezdit za tetou na statek!

„Mami! Vždyť to nejde tak narychlo! A kam se budeme stěhovat? A vůbec kde mám svého křečka Sťůíka?“ Je pravda, že jsem byla tak trochu mrzutá, ale kdo by nebyl!

„Evi uklidni se… Budeme se stěhovat do Lužan“!

Uf… Spadl mi kámen ze srdce. Jsem ráda, že se budeme stěhovat ale… ale…

„Mami tak kde mam Sťůíka“!

„Evi, on… on… už umřel… byl už moc starý a vždyť…“

„Ale to není pravda, že ne??? Jak to že umřel???“

Zachumlala jsem se mamce do náručí a vyplakala jsem se.

Byl to pro mě šok.

Za 2 hodiny jsme Sťůíka zahrabaly za zahrádku do země.

Měla jsem Sťůíka moc ráda… Byl to můj miláček.

V Pondělí jsme se stěhovaly do Lužan. Měla jsem radost ze stěhování, ale opustit mojí nejlepší kamarádku Lucku,to by nešlo, ale mohly bychom se nějak domluvit u nás na přespání. A ještě je nevýhoda v tom, že vybalování, a než stěhováci přivezou všechen nábytek, trvá příšerně dlouho.

A výhoda ve stěhování je ta, že se budu moci vídat více s mojí nejlepší sestřenkou Májou (takovou sestřenici nikdo nemá. Je prostě úžasná). A ještě je tu jedna výhoda budu moci chodit tetě každý den pomáhat na statek.

Zrovna bydlíme v překrásném domečku. Teda musím říct, že mamka vybrala celkem slušný domeček.

O týden později mi maminka řekla:

„Evi, mám pro tebe veliké překvapení, ale než se to překvapení připraví, budeš prozatím spát u tety ano?“

Byla jsem ohromě zvědavá. Co to asi bude.

Když jsem byla u tety asi druhý den, už všichni věděly co to bude.

Tu noc se mi zdál sen:

Jak mi maminka stavěla před našim přepychovým domečkem ohradu pro koně. Jak jdeme společně koupit krásného hnědáka s plavou hřívou, kopyta zabarvená do černo-šedivo-bíla a hříva stejně dlouhá jako…

„Crrr! Crrr! Crrr!“

Zazvonil budík.

„Evi, vstávej dnes je tvůj veliký den! Evi! Pojď dolů na snídani!“

Zařvala na mně ze zdola Mája.

Ale pořád jsem nemohla zapomenout na ten sen.

Nebylo to nějaké znamení? Na to si nedokážu odpovědět. Dneska mám už jít domů, a moc se těším, co to bude za překvapení.

Rozhodla jsem se, že půjdu spodem, přes zahradu. A místo naší zahrady tam je ohrada. Jako v mých snech.

„Evi! Jé ahoj Evy! Tak co? Jak se cítíš? Stýskalo se mi po tobě zlatíčko… Jsi připravená?? Tak pojď!“ Zavolala na mě maminka ze shora.

„Mami! Mám se dobře. Taky se mi stýskalo. Mami a kam jdeme??“ Byla jsem pěkně napjatá…

Maminka mě vedla se zavřenýma očima okolo jabloně, směrem ke stodole.

Před stodolou to vonělo koninou. To já miluju vůně koniny a čerstvých koblížků.

Z ničeho nic něco vedle mě něco hlasitě zafrklo. Já jsem tušila, že to bude kůň, ale ne že bude jenom můj.

Maminka mi sundala šátek z očí, přede mnou stál krásný hnědák s dlouhými černými podkolenkami a dojatým úsměvem na tváři.

„Tak co?“ řekla nadšeně maminka.

„Mami! To si děláš srandu! Jaký tak co?? Vždyť to je něco úžasného tohle se nadá popsat! Mami děkuju, děkuju. Opravdu. Tohle si nezasloužím.!“

„Ale, ale. Já tě mám moc ráda, a taky vím, že ty o takovém pořádném koni toužíš už roky!“

„Mami děkuju, děkuju, děkuju… Opravdu tohle si nezasloužím.“ Já jsem byla úplně štěstím bez sebe

„Tak co Evi vyzkoušíš si na něj vysednout poprvé do sedla?“

„Jasně! Že váháš! Pomůžeš mi ho osedlat?“

„Ano,zkusím to … ale musíš na mě pomalu. Víš, že já to ještě neumím.“

Tak jsme s maminkou osedlávaly hnědáka s plavou hřívou. Já jsem všechno pomalu vysvětlovala mamince. Maminka byla hodně šťastná, když věděla, že vím toho tolik o koních.

„Mami? A jak se ten krásný hnědák vůbec jmenuje?“ „Evi promiň. Já ti to zapomněla říct já jsem ale…“

„Mami! Prosím tě už si zase nenadávej to není tvá vina. To se stává každému normálnímu člověku…“

„Ale Evel… To je od tebe hezké že se mě takhle zastáváš, ale u mě to není zcela normální.“

Pořád si to mamka vyčítala.

„Ten tvůj hnědák se jmenuje Camellot.“

své komentáře zasílejte na : evelyn.stennesova@seznam.cz

                                      Děkuji.